Český jazyk

Školní rok 2018/2019

Téma – popis literární postavy

Alexandra Landovská z 8. A

Čert

Už od nepaměti jsou čerti znakem zla, děti jsou, budou a byly vždy strašeny pohrůžkami, že si pro ně přijde tzv. “kotelník“.

Takový čert “kotelník“ není moc čistotný, jeho tvář, kterou lemují husté černé vousy, pokrývá všelijaká špína a uhlí. Nelze si nevšimnout jeho ohnivě hnědých očí nahánějících hrůzu. Jako nejtypičtější znak čerta jsou označovány rohy, ať už malé růžky či obrovské beraní rohy. Dále také ocas, klimbající se ze strany na stranu, jímž se v rozčílení ohání kolem sebe. Levé chodidlo mu nahrazuje koňské kopyto. Čerti moc na svůj vzhled nedbají, pro zahřátí mimo pekelné brány jim bohatě stačí ušmudlaný kožich a děravé kalhoty

Lstivému a podlému pekelníkovi nedělá větší radost nic jiného, než vytáhnout z nic netušícího hříšníka duši. Mezi jeho oblíbené zájmy dále patří šťouchání do kotle, který má každý z nich na starost, a hraní různých hazardních her.

Většina lidí se domnívá, že čerti už dávno nejsou mezi námi, ale není to tak, jsou jen přizpůsobeni svému prostředí, stačí se jen pořádně rozhlédnout kolem sebe.

 

Školní rok 2017/2018

Čas (úvaha)

 

Co je to vlastně čas? Fyzikální veličina? Nebo jen pohyb ručiček u hodinek? Je to vůbec něco? Není to jen jedna z dalších vymyšlených imaginárních pomůcek?

Existuje vůbec něco jako čas? Vždyť ho nemůžeme chytit, někam zavřít, zpomalit, zrychlit nebo dokonce obrátit. Ale můžeme udělat něco s něčím, čeho se nemůžeme nijak dotknout, nijak uchopit? Je budoucí čas, tedy budoucnost dána? Může být vůbec dáno něco, co ovlivňujeme denně, každou minutu, každou sekundu? Je někde v časoprostoru dáno naše rozhodnutí? Vždyť náš mozek je nezávislý. Stále se zdokonaluje. Po statisíce let se vyvíjel. Vždyť si třeba v tento moment řekneme, že přestaneme číst tyto řádky. Přece nikde nemůže být předpřipraveno, co neutrony v našem mozku sepnou a jak se rozhodneme. Mělo by pak vůbec něco smysl?

Opravdu ale nemůžeme s časem nic udělat? Fyzika nám ale říká, že s časem jde manipulovat. Ale jak? Nějakým strojem času? Ale jak ho vytvořit?

Černá díra. Není to onen stroj času? Podle Einsteinovy teorie se dá čas ohýbat gravitací neboli přitažlivostí. V blízkosti černé díry je tak silná gravitace, že ohýbá čas. Zpomaluje ho. Pokud bychom si tedy udělali výlet k černé díře, a čím blíž bychom byli, tak by se čas deformoval. Zpomaloval. Pro nás by pár hodin v její blízkosti na Zemi uplynuly roky. Ale stále si můžeme pokládat otázku, co se zpomalilo? Pohyb nekonečna atomů? Přelstili jsme čas?

Ale něco říci můžeme. Že vše se mění. My, svět, vesmír a nekonečno dalších věcí. Pokládáme si otázku, jestli jsme onen čas, onu řeku, onen tok událostí a činů využili. Opravdu jsme se nepřipravili o něco, co se nám už nevrátí? Čeho máme omezené množství? Nebudeme toho litovat, že jsme něco tak vzácného nechali odplynout jako vodu z láhve vlitou do řeky, která ji navždy pohltí a odnese a již nikdy nenavrátí? Jedině, že bychom se vrátili v čase. Vrátili v něčem tak složitém jako je čas. Něco tak specifického a originálního. Něco tak nepochopitelného.

A proto využívejme čas, ať je to cokoli, třeba pro nás jen pohyb ručiček na hodinkách. Čas byl, je a bude a je pouze na nás, jak tu malou část, kterou každý z nás máme, využijeme.

 

Jaroslav Krafka, žák 9. A

Školní rok 2017/2018

Vyučující: Mgr. Ivana Písařová

 

ŠKOLNÍ ROK 2016/2017

Kontrolní slohová práce (líčení)

 

Místo, kam se rád vracím

Přestože bydlím v Jindřichově Hradci, místo, kam se rád vracím, je v Miřeticích. Miřetice je víska nedaleko Vlašimi, v srdci středních Čech. Kopec, ze kterého je vidět celá vesnice a daleké okolí, se nazývá Horka. Toto místo mi ukázal můj děda a i já sem velmi rád chodím. Občas mám pocit, že mi nikdo nerozumí, a proto sem chodím přemýšlet.

Cestička k mému místu stoupá do kopce, vede přes rozkvetlou louku s drobnými různobarevnými kvítky. Pomalu stoupám pěšinkou do kopce, kde se naskytne pohled na kouzelnou krajinu. Ta se podle ročních období mění, jako by se převlékala do různých šatů.

Na jaře stromy a keře začínají závodit v tom, kdo první ukáže svou krásu. Slyším zpěv ptáků, kteří se radují, že nás zima opustila a vrátilo se jaro. Sluníčkozačíná pomalu, ale jistě vytahovat své paprsky, jako by si chtělo posvítit na všechno, co se znovu probouzí.

V létě je zeleň rozkvetlá a žluté slunce praží na celou tu krásu okolo. Louka celá kvete, hýří barvami jako paleta od malíře. Pozoruji, jak poletují motýli. Slyším bzučící včely a v trávě právě mají koncert cvrčci.

Na podzim se příroda pyšní svou barevnou krásou, předvádí, kolik barev zná. Ptáci se houfují a připravují se na cestu do teplých krajin. Lesní zvířátka hledají potravu na blížící se zimu. Přípravy na dlouhý spánek jsou v plném proudu. Listí ze stromů se barví a opadává, prší ze stromů dolů. Barevný déšť přikrývá žloutnoucí trávu pestrobarevným kobercem.

Když nastává zima, ve vzduchu poletují sněhové vločky jako bílí motýlci. Stromy bez listů mají větve záhadně zakřivené, připomínají zvláštní bytosti. Jehličnany jsou pocukrované prvními vločkami. Všichni tvorové jsou někde schovaní a okolo se rozprostírá klid.

Tohle místo mám moc rád. Pokaždé, když sem zajdu, tak cítím, jak je mi dobře. Při pohledu do krajiny si v klidu přemýšlím. Každému bych přál, aby měl takové své „tajné“ místo.

Lukáš Růžek, třída 8. A 2016/2017

Vyučující: Mgr. Ivana Písařová

Kontrolní slohová práce (líčení)

Vítkův hrádek

Vítkův hrádek si nechali zbudovat v první polovině třináctého století páni z Hradce, Vítkovci, jako svoje první sídlo. Leží kousek od Blažejova a pouze osm kilometrů od Jindřichova Hradce, což je pro mne dobře, neboť to mám velmi blízko.

Vítkovci si hrad nechali postavit s ohromnou trojúhelníkovou věží a hlubokým divokým příkopem. Ten se však do dneška nezachoval, což je mi velmi líto, neboť se od něj už nedozvíme, jak věrně a obětavě bránil svůj hrad. Vítkův hrádek působí jako tajuplné místo od patnáctého století, kdy byl zničen.

Okolo vládne les s dávnými stromy, které ukazují svou dlouhověkost vzrostlostí a vyčnělými kořeny. Ty nám však šeptají o tajemných bojích o tento hrad, ba dokonce i pověsti o ztraceném pokladu. Bohužel místo pevně střeží své tajemství a ohromný poklad se zatím nepodařilo nalézt. Snad i já bych mohla zkusit své štěstí a poohlédnout se po pokladu. Zkrátka tato místa na mě působí zajímavě a tajuplně. Příroda mi našeptává, že tato místa budou ještě dlouho oblíbená díky svému umístění. Zajímavé je, že hrádek byl rozebrán na jiné stavby, takže každý v okolí může mít ve svém domě kus historie a pověstí o Vítkově hrádku.

Alžběta Randlová, 9. A 2016/2017

 

Vítkův hrádek

Nedaleko jihočeského města Jindřichův Hradec se rozprostírá dosti malá, skoro až přehlédnutelná kamenná rozvalina se jménem Vítkův hrádek, která zabírá nevelkou plochu v krásném, smíšeném a prosvětleném lese v Jindřišském údolí.

Pro návštěvníky zajímající se o rozvaliny nebo jen Vítkův hrádek je určitě potěšující to, že cesta lesem byla zpřístupněna bez problémů po značené stezce. Stezka se táhne z Jindřichova Hradce přes vesnici Blažejov až do městečka Kunžak.

Sídlo bylo vystavěno do trojúhelníkového tvaru. Mezi dominanty můžeme řadit bránu, věž a třeba i palácovou část k obývání. Avšak v dnešní době je představa hradu složitá, neboť z něj zbylo pár kamenů a nějaký stavební materiál, kterým jsou kameny spojeny. Pouze lidé, nápadití se smyslem pro fantazii, si mohou představit krásu hrádku a okolí v době slávy.

Na mě hrádek, spíš trosky a zbytek hrádku, působí tajemně s kouzlem tamější doby. Je možné, že místo navštěvují často zvědaví lidé, neboť v místě rozpadliny se nachází ohniště a klády připravené na posezení.

Pokud nemám smysl pro fantazii a představa hrádku z 13. století se pro mě stává nemožná, tak už vůbec nevím, jak mohlo vypadat jeho opevnění a příkopy s vodou. Hrad byl podle pověsti opuštěn původními majiteli, což mám na mysli pány z Hradce, v době, kdy si v Jindřichově Hradci postavili nový hrad s nádvořími. Mé myšlení a domněnka, proč vypadá hrad v dnešní době jako hromada kamení, potvrzuje to, že se lidem nejspíš hodil stavební materiál, a tak brali a brali jako hladoví supi, dokud ještě bylo, co ukradnout.

Můj vztah k místu se může popsat velice jednoduše, neboť o tomto místu jsem jen zaslechl, avšak přesvědčil jsem se, že procházka lesem s návštěvou hrádku je dobrým výletem.

 

Jakub Krejčí, 9. A 2016/2017

ŠKOLNÍ ROK 2015/2016

Maminko – Tereza Popprová

Tereza Popprová  byla jako jediná z naší školy úspěšná v literární soutěži Textík (6. ročník) a její dílko bylo zařazeno do knihy – sborníku Textík 2016. V literární části se celkem účastnilo 130 soutěžících.

ŠKOLNÍ ROK 2014/2015

Přišla už pošta – Kateřina Handlová

Přišla už pošta – Denisa Sedláčková

Školní rok 2013/2014

Moje nové kolo

Očima hudby aneb jak žít v barevném světě

Líčení – Můj talisman

Školní rok 2012/2013

Líčení
Krátké pojednání o původu názvu vesnic

Školní rok 2011/2012

Z názorů osmáků – Kateřina Bednářová, 6. A

Školní rok 2010/2011

Můj nejlepší den, Vojtěch Dvořák, 7. A

Cesta, Augustin Gašpárek, 8. A

Moje cesta, Michal Handl, 8. A

Školní rok 2009/2010

Martina Bártová, 7. B: Endy
Denisa Rejtharová, 7. B: Bady
Lenka Loskotová 8. B: Křídla
Václav Švíka 8. B: Křídla
Michal Hanzal 8. B: Létání
Martina Bednářová 8. A: Vlaštovka
Lenka Kučerová 8. A: Kůň
Barbora Ondřejová 8. A: Volnost
Petra Slabá 8. B: Proč se kočka vyhřívá na sluníčku
Tereza Tesařová 8. A: Kočka

Školní rok 2007/2008

Hvězda

Domov